Protibushovský politický dokument amerického režiséra Michaela Moorea Fahrenheit 9/11 získal na letošním MFF v Cannes Zlatou palmu za nejlepší film. V první části filmu předkládá ironický portrét Bushovy osobnosti a zabývá se okolnostmi a následky teroristického útoku na WTC včetně války v Afghánistánu. Upozorňuje na Bushovo přehlížení signálů o chystaném útoku, ale vrací se také k jeho kontaktům se saúdskoarabskou oligarchií. Druhá část je zaměřena především na válku v Iráku. "Koho by zajímal Irák, kdyby tam nebylo druhé největší naleziště ropy na světě? Bush bombarduje celý svět kvůli naftě," zazní ve filmu. Poslední část snímku Fahrenheit 9/11 je nejemotivnější, Moore se v ní soustřeďuje na výpovědi lidí, které válka postihla nejen v Iráku, ale i doma ve Spojených státech.

Všichni sedíme na časované bombě. Pokud mají pravdu pesimistické hlasy, představované drtivou většinou světových klimatologů, máme přibližně deset let na to, abychom odvrátili ekologickou katastrofu nedozírných rozměrů, kterou by doprovázelo extrémní počasí a jež by nenávratně změnila tvář naší planety a život na ní. Pokud jste se teď zarazili, určitě vás zaujme hit filmového festivalu v Sundance, Nepříjemná pravda režiséra Davise Guggenheima. V ní popisuje zanícený souboj jednoho muže s mýty a nepravdami obklopujícími fenomén globálního oteplování a jeho návod na únik ze slepé uličky. Tím mužem je bývalý americký viceprezident Al Gore, který po neúspěšných prezidentských volbách v roce 2000 přesměroval kormidlo svého života vstříc záchraně planety před nezvratnými změnami.

Dokument o zranitelných a ohrožených novinářích, kteří se snaží odhalovat nekalé praktiky a korupci.

Konec jedné epochy zprostředkovaný pohledem účastníka cesty, kterou mladí italští komunisté podnikli v roce 1957 do Moskvy na Světový kongres socialistické mládeže. Konfrontace s realitou Sovětského svazu připravila mladé idealisty o iluze o společnosti, v níž toužili najít vzor pro tu italskou. (49th KVIFF)