Za normálních okolností by krásní, mladí a zelení manželé Shrekovi po odstranění zákeřné Kmotřičky víly a jejího nemožného syna Krasoně ve druhém pokračování animované komedie Shrek žili nerušeně a hlavně šťastně až do smrti. Vzhledem k tomu, že se stali protagonisty nejúspěšnějšího animovaného filmu všech dob, nemají na pohodu nárok. Dobrodružství, která si pro ně kreativní scenáristé vymysleli tentokrát, jsou ještě vypečenější, než ta, která oba zlobříci prožili doposud.

Rosalinda, dcera vévody (žijícího ve vyhnanství), je vychovávána na dvoře vévody Fredericka (mladšího bratra vyhnaného vévody, který uchvátil jeho vévodství) se svou sestřenicí Célií (dcerou vévody Frederika). Zamiluje se do mladého muže jménem Orlando, ale než si to vůbec může rozmyslet, vévoda Frederick ji vykáže ze svého dvora a hrozí jí smrtí, pokud jeho zákaz poruší. Célie jako nejlepší přítelkyně Rosalindy (která se převlékla za chlapce Ganyméda) a dvorní šašek Prubíř odejdou s Rosalindou do Ardenského lesa. Když do lesa dorazí, náhodou se setkají s Orlandem a jeho sluhou, kteří utíkají před hněvem nejstaršího Orlandova bratra. Následuje promyšlený plán, který vymyslela převlečená Rosalinda, aby zjistila, zda Orlandovy city k ní jsou upřímné, a aby si ještě více získala jeho srdce, a to prostřednictvím vtipné a nezbedné masky Ganyméda.

"Člověk z půdy" první hudební komedie Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra měla premiéru 30.října 1959 v divadélku Ve Smečkách. "K smíchu toto představení, trochu je a trochu není, záleží teď velectění na vašem rozhodnutí..." zpívala čtveřice mladých pánů Pavel Linhart, Waldemar Matuška, Zdeněk Braunschläger a Václav Štekl. Roli Antonína Sommera, spisovatele českého si s chutí zahrál Miroslav Horníček. Mladou dvojici Martiny a Petra Pavlína Filipovská a Ivan Dvořák. Písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra "Pramínek vlasů", "Včera neděle byla", "Život je jen náhoda" a řada dalších se staly evergreeny.

Je zázrak, že se hodinový, zcenzurovaný záznam původně dvouhodinové inscenace vůbec zachoval. Mnoha divadelními kritiky je považován za nejobjevnější inscenaci dotyčného desetiletí – nejen herecky a režijně, ale i scénograficky. Ypsilonka, tehdy ještě liberecká, je v mnoha ohledech divadlo zásadní: pro její humor, společnou energii a radost, zvlášť důležitou v době, kdy byl každý zalezlý doma a izoloval se. Zakladatel a umělecký šéf Jan Schmid vymyslel vlastní princip kolektivní improvizace, a přesto se nebál zvát osobnosti, kterým nebylo jinde přáno. Režimní tlaky doléhaly hlavně na repertoár Ypsilonky, jenž byl netradiční a dost často zakazovaný. Michelangelo Buonarroti je tedy jedním z mála ypsilonkovských titulů té doby, které se dočkaly i když zmrzačeného zaznamenání.