Brazilský fotograf Sebastião Salgado zasvětil svůj život putování, při němž zaznamenával Zemi a nejrůznější tváře lidského údělu. V dokumentu Sůl Země jsme svědky jeho výprav napříč kontinenty i jeho osobní zpovědi.

Hačikó je pes, který miluje svého pána nadevše. Každý den ho ráno vyprovází na vlak, a odpoledne v přesnou hodinu jej vítá zpět. Jednoho dne však pán nevystoupí z vlaku, přejede a navždycky zmizí. Hačikó se dennodenně vrací na tu samou stanici v naději, že se pro něj jeho pán vrátí. Každý den, devět dlouhých let, ale pán nepřichází. Hačikó však působí na životy ostatních lidí, učí je lásce, soucitu, nesobeckosti... A lidé kolem něj se mění.

Jeden z nejtragičtějších osudů filmu v dějinách kinematografie srovnatelný svým rozsahem snad jen s nikdy nedokončenými snímky Ejzenštejna nebo Ericha von Stroheima. Historie realizace snímku a tragické přerušení produkce se vepsaly do chmurné historie komunistického kina. Jedna z nejnákladnějších produkcí polské kinematografie byla sabotována v okamžiku, kdy byla natočeny již plné čtyři pětiny záběrů. Mystická sága z budoucnosti tak mohla být dokončena až za dvanáct let od započetí prací, ale nikdy již nebyla dovedena do zamýšlené formy. Svým vypravěčským potenciálem, epickou šíři a kolonizací Vesmíru byl tento monument považován za průkopníka na poli sci-fi, který by v původní podobě mohl trumfnout samotné Hvězdné války George Lucase nebo postapokalyptickou sérii Mad Max. Nebýt ironie osudu, vizionář Zulawski jim mohl o pár let dříve sebrat vítr z plachet.

Estonsko, 1870. Mladý energický muž Andres přijíždí se svou ženou Krõõt na novou farmu, kterou si koupili na půjčku, aby mohli začít nový život. Robber’s Rise se musí stát místem vhodným pro rodinu s dětmi. Nový domov ale vyžaduje hodně práce a důslednosti - začíná souboj s přírodou, osudem a zlomyslným sousedem jménem Pearu. Když život nadělí muži více utrpení než vytoužených úspěchů, začne zoufale hledat pravdu a spravedlnost - u soudu, v hospodě i v Bibli, obětuje při tom svou rodinu, přátele a nakonec i sama sebe. Sen o prosperujícím a láskyplném místě se noří čím dál hlouběji do stínu reality.

Mezi 24. červencem a 23. srpnem je v Rakousku nejparnější období v roce, které místní nazývají „psími dny“. Právě v tomto období se potácí na vídeňském rozpáleném předměstí dvanáct postav – slabomyslná stopařka, jež se vtírá lidem do aut, prodejce zabezpečovacích zařízení, který pátrá po vandalech, rozvedení manželé či otylý důchodce, jenž se pokouší stylizovat hospodyni do role zemřelé manželky. Režisér Ulrich Seidl zdařile kombinuje neherce s profesionály a se sadistickou realističností zkoumá, jak tropické vedro ovlivňuje tamní maloměšťácký způsob života. Seidl jednotlivé situace nechává dospět až na samou hranici, za níž se zpravidla opouští kinosál. Ostatně sám režisér přiznává hru s divákem: „Kam až můžu dráždit onen bod, kdy se divákovi chce utéct, ale přesto to neudělá?“

Claude Ratinier a Francis Charesse, dva francouzští rolníci, žijí v oblasti zvané Le Bourbonnais šťastně svůj poklidný venkovský život, který nade vše milují, a který si zpříjemňují nejen červeným vínem jiskřivé chuti. Jedné noci však na pozemku jednoho z nich přistane létající talíř z planety Oxo a to zcela rozvrátí jejich klid. Mírumilovný mimozemšťan se totiž po důkladné prohlídce života pozemšťanů, která se pochopitelně neobejde bez poněkud komických nehod a omylů, zamiluje do jejich výtečné zelňačky a je za ni ochoten splnit jakékoli přání.

Dvě dívky z odlišného prostředí, jedna přistěhovalkyně z Turecka a druhá dívka, která se potřebuje vymanit ze stínu svého otce, se přihlásí na policejní akademii, kde se spřátelí.