Film, který nejlépe dokazuje všestrannost hvězdného Charlieho Chaplina – v roli herce, představitele sentimentálních postav, divokého klauna, tanečníka, atleta, milovníka, tragéda, blázna. To vše je obsaženo v prostém příběhu o tulákovi, který se zamiluje do slepé květinářky...

Slavné zpracování příběhu o Johance z Arku není typický historický velkofilm. S výjimkou kostýmů se oprošťuje od dobových reálií, zato vyzdvihuje střet fanatismu a klerikalismu soudců se vznešenou prostotou nevinné dívky. Působivost procesu stupňuje užití detailů a i v následných scénách si kamera často všímá jen fragmentů lidské tváře. Němý film inspiroval nejednoho skladatele k hudebnímu „ozvučení“. Vilnius – evropské hlavní město kultury 2009 a filmové fórum Scanorama daly podnět ke vzniku osobité hudby litevského skladatele Broniuse Kutavičiuse, kterou pro Febiofest nastudoval Orchestr BERG.

Toto vrcholné Ejzenštejnovo dílo má pět kapitol: začátek vzpoury, povstání, pohřeb Vakulinčuka, masakr na schodišti Oděsy a vítězná plavba. Po pětadvaceti letech od svého vzniku-byl film ozvučen hudbou a zvuky (když hudbu k němu složil německý skladatel Edmund Meisel pro berlínskou premiéru). Ejzenštejn ve svém filmu uplatnil jednak avantgardní divadelní postupy masové pantomimy, jednak nové prvky montáže.

Tento průkopnický dokumentární film zachycuje život domorodých Inuitů v severní části kanadského Quebecu. Přestože obsahuje některé fiktivní prvky, živě ukazuje, jak jeho vynalézaví svěřenci přežívají v tak drsném podnebí, a odhaluje, jak si staví obydlí v iglú a shánějí potravu lovem a rybolovem. Film také zachycuje nádhernou, i když nelítostnou zamrzlou krajinu velkého bílého severu, která je daleko od běžné civilizace.

Deset dní, které otřásly světem lze považovat za jeden z nejzásadnějších počinů Sergeje Ejzenštejna 20. let, jímž poučeně rozvíjí radikální východiska jeho přelomového filmu Křižník Potěmkin. Výroba opulentně vypraveného díla byla podnícena 10. výročím Velké říjnové socialistické revoluce, kterou s krajním vypětím velebí estetické zpracování. Hrdinou historické agitky není jedinec, ale masa, jako jedno desetitisícové tělo lomozící carským režimem až ke kýženému vítězství. S nemenší intenzitou Ejzenštejn zužitkovává možnosti střihu. Například v podobě dnes již běžně užívané „intelektuální montáže", díky níž se ze střetu dvou nesourodých obrazů skládá zcela nový význam. Tak je tu předseda Alexandr F. Kerenskij přirovnán k mechanickému pávovi. Kvůli velikášské výrobě i netradičnímu stylu („formalismu") nebude trvat dlouho a Ejzenštejn, podobně jako další členové tzv. sovětské montážní školy, upadne u straníků v nemilost...

Sofia má opět panický záchvat. Spojil se s ní vesmír. Rozhovor jako z jiného světa. Planetární symfonie pro Mars, kde lidé sní v bdělém stavu a bojují za lásku.