V mlhavém, bažinatém a drsném prostředí Skotska 11. století se šlechtic Macbeth řídí děsivým proroctvím a svou nemilosrdnou, ale přitažlivou ženou. Jeho činy směřují k aktu zrady, který z něj učiní krále. Krále, který se ze svého nově nabytého královského majestátu dlouho těšit nebude.
Sardinky, na scénu! aneb Prkna, která znamenají totální zmatek. Divadelní režisér Lloyd Fellowes zkouší s malým hereckým ansámblem komedii nazvanou Bez roucha. Je to oddechová fraška, ve které je ovšem mimořádně důležitá souhra všech účinkujících: každé dveře se musejí otevřít v pravou chvíli a talířek se sardinkami musí být vždy na tom správném místě. Jinak vznikne místo komedie naprostý zmatek. Už při zkouškách je zřejmé, že složitá jevištní choreografie vysoce převyšuje síly zúčastněných herců. Ti se totiž místo na hru často soustřeďují na své osobní problémy. Navzdory všemu nakonec přece jen dojde k premiéře a soubor vyrazí s inscenací na turné po Spojených státech. Když se však po měsíci Lloyd přijde neohlášeně podívat na představení, nemůže uvěřit tomu, co vidí na jevišti a především za scénou.(Česká televize)
Inscenace Jindřicha IV. se stala událostí sezóny, recenzenti nešetřili chválou zejména u představitele titulní role Miloše Kopeckého. Hlavní ženskou roli ztvárnila Jiřina Jirásková a právě ona pomohla Kopeckému postavu Jindřicha IV. pochopit a uchopit. V kariéře téměř pětačtyřicetiletého Miloše Kopeckého představovala premiéra Jindřicha IV. významný zlom. Od příchodu do Divadla na Vinohradech v roce 1965 si až v této hře zahrál poprvé titulní roli. Avšak nejen proto k ní přistupoval s velkým respektem.
Co se stane, upraví-li se Shakespearovo drama tak, aby se odehrávalo v sedmdesátých letech v USA? Skvěle bizarní podívaná. Film byl nominován na hlavní ceny na festivalu v Sundance
"Člověk z půdy" první hudební komedie Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra měla premiéru 30.října 1959 v divadélku Ve Smečkách. "K smíchu toto představení, trochu je a trochu není, záleží teď velectění na vašem rozhodnutí..." zpívala čtveřice mladých pánů Pavel Linhart, Waldemar Matuška, Zdeněk Braunschläger a Václav Štekl. Roli Antonína Sommera, spisovatele českého si s chutí zahrál Miroslav Horníček. Mladou dvojici Martiny a Petra Pavlína Filipovská a Ivan Dvořák. Písničky Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra "Pramínek vlasů", "Včera neděle byla", "Život je jen náhoda" a řada dalších se staly evergreeny.
V roce 1976 přichází do Divadla Na zábradlí filozof české nové vlny, režisér Evald Schorm. Zůstal tady dvanáct let, do své smrti. Vychoval generaci herců, vědomých si vlastní osobnosti. Ve hře Bratři Karamazovi se na jevišti předvedl v plné síle tehdejší kompaktní herecký soubor, mimo jiné Jana Preissová (Grušenka), Libuše Geprtová (Káťa), Jiří Bartoška (Ivan Karamazov), Karel Heřmánek (Míťa Karamazov), Pavel Zedníček (Aljoša Karamazov), Ladislav Mrkvička (Smerďakov). Schorm tvořil od zákazu k zákazu (Hamlet, Macbeth, Bratři Karamazovi, Maratón) a před Zábradlím stály fronty na lístky ve dvojstupech až k nábřeží Vltavy: když začínalo předplatné, lidé spali venku od půlnoci až do rána do deseti, kdy se otevírala pokladna, ve spacácích, k divadlu si nosili rybářské židličky. Vstupenka na Zábradlí byla cennější než tuzexové bony...(oficiální text distributora)
Je zázrak, že se hodinový, zcenzurovaný záznam původně dvouhodinové inscenace vůbec zachoval. Mnoha divadelními kritiky je považován za nejobjevnější inscenaci dotyčného desetiletí – nejen herecky a režijně, ale i scénograficky. Ypsilonka, tehdy ještě liberecká, je v mnoha ohledech divadlo zásadní: pro její humor, společnou energii a radost, zvlášť důležitou v době, kdy byl každý zalezlý doma a izoloval se. Zakladatel a umělecký šéf Jan Schmid vymyslel vlastní princip kolektivní improvizace, a přesto se nebál zvát osobnosti, kterým nebylo jinde přáno. Režimní tlaky doléhaly hlavně na repertoár Ypsilonky, jenž byl netradiční a dost často zakazovaný. Michelangelo Buonarroti je tedy jedním z mála ypsilonkovských titulů té doby, které se dočkaly i když zmrzačeného zaznamenání.