Píše se rok 2026...vítejte v Metropolis. Vítejte ve studeném a přetechnizovaném městě budocnosti, ve světě vynálezů a prosperity, ale také sociálního útisku... Masy dělníků totiž žijí pod zemí a obsluhují stroje,aby smetánka na povrchu mohla bezstarostně žít...FREDER FREDERSEN (GUSTAV FRÖHLICH), syn vládce Metropolis, si užívá bezstarostně života v zahradách rozkoše, až do té doby, než se setká s MARIÍ (BRIGITTE HELM), kázající v podzemí dělníkům o lepším světě a interpretující jim starou biblickou pověst, zaměřenou na konflikt mezi vládnoucí a pracující třídou a vyzývá je ke vzpouře.
Náměstek ministra a jeho žena si už přivykli neustálému špehování a odposlouchávání státní bezpečností. Dokonce i doma mají slídivé „ucho" zaznamenávající jejich rozhovory. Jednou ale po pozdním návratu z vládní recepce ve své vile propadnou panice - vydedukují si totiž, že Ludvíkovi hrozí zatčení kvůli kritické zprávě, na níž se podílel. Během úzkostné, bezesné noci manželé proberou svůj vztah plný kompromisů, klamu a nelásky. S ránem přichází únava, vystřízlivění a děsivá realita: nic nekončí, ale pokračuje...
Film se odehrává v kladenských ocelárnách, kam byli posíláni na brigádu "političtí provinilci" (živnostníci, intelektuálové i lidi pevní v náboženské víře). Vedle nich pracují na šrotišti i ženy a dívky, uvězněné za pokus o útěk za hranice, tzv. "kopečkářky". Celý film je jediným pásmem paradoxních, někdy groteskních, jindy lyrických situací.
Ve filmu se střetávají tvůrčí síly osobností ze tří sfér umění. Podtitul "Hra o lásce a nenávisti" odkazuje k motivaci staročeskou středověkou satirou, námět patří Antonínu Přidalovi, odborníku na tuto tématiku. Jeho spoluprací s Jurajem Herzem vznikla koláž minulosti a přítomnosti, aktualizovaná, ostrá satira a podobenství o střetu lidských vlastností, které nemohlo neskončit v trezoru. K útočné provokativnosti filmu přispěla i hudba Pražského výběru - Michaela Kocába a Michala Pavlíčka - film byl jedním z důvodů jejich úplného přesunu do undergroundu. Taneční sbor středověkých občanů připomíná spíše změť dlouhovlasých mániček, do prostoru středověkého tržiště vtrhává okraj současné skládky, mezi minulým a aktuálním oscilují i postavy, ať už svým zevnějškem, symbolikou či jednáním.
Mladý manželský pár je vyrušen z milostného laškování netrpělivým bušením na dveře. Manžel otevře, do ložnice vpadne hromotluk v placaté čepici a vatovaném kabátě s velkým kufrem v ruce. Ihned se v bytě chová jako doma...
Neděle – jeden den v životě československého vojáka Arnošta, který se jako obvykle budí v kasárnách a zkouší nějak přežít další ráno. S apatií bojuje hlavně pomocí alkoholu. Rozpomíná se na noční, řádně prolité eskapády, během kterých se vedle něj objevovaly záhadné, opilé ženy. Někde mezi skutečností a snem Arnošta navštíví také malá holčička a další „neznámé". Kdesi v pozadí probleskují setkání vojáků v sále, ve kterém se na zdi objevuje nápis: "Zapomeň na to, co vidíš a slyšíš".
Televizní záznam divadelní inscenace absurdního dramatu Alfreda Jarryho o obžerném, poživačném, mocilačném a bezskrupulézním Otci Ubu, který se a vydatných rad své ctižádostivé ženy zbaví polského krále a zmocní se jeho trůnu. Nastolí hrůzovládu, v níž mu jde jen o vlastní prospěch, a tak není divu, že se proti němu lidé vzbouří. Záznam byl pořízen na konci července roku 1968 a díky kopii zachráněné před zničením v době normalizace poprvé zveřejněn až v roce 1990.
Dlouho zakázaný snímek, natočený podle románu Evy Kantůrkové, se odvíjí ve dvou časových rovinách: jednak líčí vystěhování odbojného sedláka, jednak jeho pohřeb o několik let později ve vesnici, kam se nikdy nesměl vrátit - ani po smrti. Místní mocenská elita se smuteční slavnosti právem obává, průvod truchlících by se totiž snadno mohl změnit v mlčenlivý akt nesouhlasu. Režisér Zdenek Sirový, jenž baladicky laděný příběh rozložil do tří částí, postihl, jak údajný "socialismus s lidskou tváří" se s tím stalinským rozchází jen v otevřenosti represí, mocichtivost zůstává stejná. Drama bezmála dosahující rozměru antické tragédie přivádí na scénu odhodlanou ženu, vdovu po zesnulém, která urputně, bez ohledu na ustrašeného služebníka božího a navzdory místním funkcionářům, prosazuje honosnou poslední cestu. Tvůrci se přitom vyhýbají heroizaci svých hrdinů.
Krátká dokumentární esej natočená při pohřbu Jana Palacha dne 25. ledna 1969.
Všechno je z dálky sledováno někým neviditelným a neznámým: do malé obce zavítá kočovná společnost předvádějící pašijové výjevy. Není však doba na divadelní představení. Zdánlivě se nic neděje, ale všichni podléhají panice a obavám z neznámého násilí.
Úspěšný vědec se odváží otevřeně a důrazně kritizovat neproduktivní činnost ústavu, v němž působí. Upozorňuje na zastaralé postupy a také na to, že vědecká práce nesmí upadat do propasti průměrnosti a každodenní šedi, tak typické pro celou společnost. Ustojí jeho kariéra tuto situaci?