„Nesnášel, jak vypadám, jak mluvím, jak se pohybuji, nesnášel můj přednes dialogů, mé falešné řasy – prostě nic z mé interpretace mu nebylo vhod. Jeho sžíravým poznámkám nic neuniklo. Byla jsem na pokraji nervového zhroucení. Můj oblíbený a nejobdivovanější režisér se mnou bojoval o každou píď mého pojetí. Vůbec se mi nechtělo pokračovat,“ tak vzpomíná Bette Davisová na natáčení Lištiček, poslední spolupráci s Williamem Wylerem, kdy v jejich pracovním vztahu převládla nad někdejší samozřejmou shodou názorů vzdorovitost. Příčinou jejich sporů se stala interpretace hlavní postavy Reginy, při jejímž ztvárnění se Davisová podvědomě poměřovala s expresivním výkonem divadelní představitelky Tallulah Bankheadové. Wyler si však Reginu nepředstavoval jako chamtivou ženu s pocitem křivdy z nenaplněného života, nýbrž jako osobnost zároveň okouzlující i cynicky vypočítavou.

V roce 1946 byl ve Francii obnoven Mezinárodní filmový festival v Cannes. Cenu za režii získal překvapivě neokázalý, napůl dokumentární, napůl hraný film Bitva o koleje režiséra René Clémenta. Nově vzniklá společnost Coopérative Générale du Cinéma Français, podporovaná odbojovou organizací železničářů Résistance-Fer, si Clémenta vybrala jako režiséra proto, že znala jeho krátkometrážní tvorbu, v níž nechyběly zdařilé dokumenty o práci železničářů. Prvotní záměr společnosti i režiséra vydat svědectví o podílu francouzských železničářů v boji proti německé okupaci přerostl v obraz kolektivního dramatu. K dokumentárním záběrům přiřadil režisér zcela přirozené hrané sekvence, které nezůstávají za autentičností dokumentárního záznamu. Jejich protagonisté jsou až na nepatrné výjimky neherci, skuteční železničáři. Velkým přínosem filmu byla práce kameramana Henriho Alekana, který pomohl vtisknout dílu originální styl.