Mistr filmového umění ověnčený mnoha světovými cenami od Oscara přes Zlatou palmu až po Zlatého medvěda... Patří mezi filmaře nestory. I poté, co překročil osmdesátku, rád a vášnivě tvoří. Každý jeho další film je netrpělivě očekáván mnoha fanoušky, kterých má po celém světě opravdu požehnaně. Debutoval ve svých pětadvaceti letech v roce 1967 snímkem Kdo to klepe na moje dveře a k šedesáti letům v režijním křesle si hodlá nadělit velkofilm Roosevelt. V něm má ztvárnit hlavní roli prezidenta Theodora Roosevelta jeho oblíbený Leonardo DiCaprio, mělo by jít o jejich osmou spolupráci. Uvidíme, zda se ve zmíněném snímku objeví i Scorseseho vrstevník, souputník a přítel Robert De Niro, jehož režisér obsadil už jedenáctkrát. V jejich společné filmografii najdeme takové klenoty jako Taxikář, Zuřící býk či Mafiáni.

Rok 2002 zůstane v historii karlovarského festivalu spojen především s osobou amerického filmového kritika Rogera Eberta, který tehdy zasedl v hlavní porotě. Letošní festival nabídne s tímto držitelem Pulitzerovy ceny emotivní a v mnoha směrech objevné setkání po dvanácti letech, a to prostřednictvím dokumentárního portrétu, který měl premiéru na lednovém festivalu Sundance, tedy necelý rok po Ebertově smrti. Steve James, inspirován jeho knihou Life Itself, se v něm věnuje všem podstatným kapitolám života nejvlivnějšího amerického publicisty, ať už v Chicago Sun-Times, v televizi, nebo na sklonku života především na internetu. Nevyhýbá se však ani temnějším kapitolám, jako je boj se závislostí na alkoholu či dlouhotrvající a často nemilosrdné střety s kolegou Genem Siskelem, s nímž se dělil o slávu a soupeřil o náklonnost diváků televizní show.

Snímek o americkém fotografovi Jamesi Nachtweyovi, o jeho motivaci, strachu a denní rutině válečného fotografa. Uvěříme-li hollywoodským filmům, pak jsou všichni váleční fotografové otrlí a cyničtí drsňáci. Jak jinak by v tak hrůzných situacích mohli myslet na „dobu osvitu“? Švýcarský režisér a producent Christian Frei následoval Jamese Nachtweye na cestách po válečných oblastech v Indonésii, Kosovu či Palestině. Používal speciální mikrokamery připevněné na Nachtweyův fotoaparát. Můžeme tak sledovat, jak slavný fotograf čeká na rozhodující okamžik. Slyšíme, jak dýchá. Poprvé v historii filmů o životě fotografů přináší tato technika autentický vhled do práce zúčastněného fotožurnalisty.

Francouzský film Maminčin zámek je volným pokračováním filmu Tatínkova sláva, natočeném podle knihy význačného prozaika a dramatika Marcela Pagnola. Znovu se vracíme do voňavé, prosluněné Provence, kde v jejích kopcích prožívá své kouzelné dětství jedenáctiletý chlapec. Poznává svou první dětskou lásku, lidské přátelství i zlobu a především naždy se zamilovává do tohoto jedinečného kraje.

Trochu vyšinutý novinář dr. Hunter S. Thompson se na svém ranči zuřivě snaží dokončit příběh o svém advokátovi Carlu Lazlovi. Při psaní článků nezapomíná na neuvěřitelně bláznivé situace, které prožil nejen se svým advokátem. Bitka v soudní síni, útěk oknem z nemocnice, ragby v hotelovém pokoji? Žádný problém. Tenhle novinář to totiž v hlavě opravdu nemá v pořádku. A to si ještě často bere na pomoc drogy, alkohol a násilí.