Jaro 1944, 76 spojeneckých letců uniká z nacistického zajateckého tábora tunelem. Jak se jim to podařilo?

V únoru 2009 přijíždí na základnu Armadillo v jihoafghánské provincii Helmand skupina dánských vojáků v doprovodu dokumentaristy Januse Metze. Ten zde společně s kameramanem Larsem Skreem celých šest měsíců sleduje, jak probíhá život mladých vojáků necelý kilometr od tálibánských pozic. Výsledkem jejich práce je strhující a navýsost autentické válečné drama, které bylo na letošním festivalu v Cannes po zásluze odměněno hlavní cenou v Týdnu kritiky. V Dánsku vzbudil snímek bouřlivé reakce ohledně kontroverzního chování některých vojáků během přestřelky s bojovníky Tálibánu. Při natáčení této napínavé, brilantně sestříhané a vizuálně vytříbené sondy do psychiky mladých mužů uprostřed nesmyslné války, jejímiž oběťmi jsou především místní vesničané, tvůrci nejednou riskovali svůj život. Ještě znepokojivější než scény, kdy kulky tálibánců sviští kolem jejich kamery, jsou však záběry mladých vojáků, snažících se každý po svém vyrovnat se situací, při níž jde o holý život.

V průběhu staletí se vzdálenost bojujících stran výrazně změnila. Dříve šlo o boj muže proti muži, pak přišly meče, šípy, střelné zbraně, bomby, rakety a dnešek je zasvěcen dronům. S pomocí bezpilotních letounů, mnohdy vybavených řízenými střelami, můžete z druhé části světa nejen detailně pozorovat svůj cíl, ale i na něj zaútočit. Je téměř jisté, že neminete, otázkou však zůstává, co nebo kdo vám k tomu dává právo. Největšími operátory dronů jsou v současnosti Spojené státy americké, jejichž utajené vojenské jednotky na pokyn CIA provádějí ostřelování domnělých teroristických buněk a úkrytů, mnohdy však na základě nedostatečně podložených informací. Díky tomu jsou terčem kritiky. Jejich válce totiž podlehly již tisíce nevinných civilních obětí.