Příběh ze středověkého Japonska popisující zločin z pohledu několika různých osob. Nikdo nemluví tak docela pravdu a každý něco skrývá.
Do malého bytu se nastěhuje svobodná matka se svými čtyřmi dětmi. Lépe řečeno nastěhovala se tam s dvanáctiletým synem Akirou a tři mladší děti do bytu doslova propašovala. Aby se na černé nájemníky nepřišlo, nesmí mladší děti z bytu ven. Akira nechodí do školy a stará se o své sourozence, zatímco matka pracuje. Jednoho dne matka odjede za svým novým přítelem a nechá děti plně na starost Akirovi. I když by tomu premisa nasvědčovala, Nikdo to neví není obžalobou disfunkčních rodin. Naopak je jemným a poetickým příběhem o chmurách dospívání a krásách dětského světa. Film se natáčel jeden rok, přičemž cílem režiséra bylo vytvořit dětským nehercům přirozené prostředí, které nebude přítomnost kamery nikterak narušovat. (FebioFest 2006)
Sayo se stala očitým svědkem přepadení a zavraždění svého manžela a synka, sama pak byla útočníky krutě mučena a několikrát znásilněna. Naplněna nenávistí a touhou po pomstě za své utrpení se vydala na cestu, na jejímž konci měli být všichni její nepřátelé do jednoho mrtví. Naneštěstí pro ni byla již po prvním aktu odplaty umístěna do ženské věznice, a její plány tak naznaly náhlého obratu. Touha po spravedlivém zadostiučinění byla ale tak neukojitelná, že ve vězení zplodila dceru Yuki, jež se měla stát dalším vykonavatelem její msty. Sama Sayo ale při porotu umírá a malá Yuki následně podstupuje tvrdý bojový výcvik a výchovu, jež ji učí, že jediným smyslem jejího života je náležitě krvavě pomstít zkázu své rodiny; po takřka dvaceti letech nelidského drilu se Yuki konečně může vypravit uskutečnit přání, za něž její matka položila život. Japonský snímek SHURAYUKIHIME se stal hlavním inspiračním zdrojem pro film KILL BILL (2003) amerického režiséra Quentina Tarantina.
Inspirováno životem jednoho z nejslavnějších japonských spisovatelů.
Spisovatel Rjú Murakami ve svých knihách, z nichž u nás vyšly romány V polévce maso a Čáry, odhaluje citlivé nervy současné japonské společnosti tím, že se soustředí na její patologické projevy. Hlavní postava jeho filmového režijního počinu Tokyo Decadence natočeného podle jeho vlastní povídkové sbírky Topaz je mladá prostitutka specializující se na sadomasochistické praktiky. Jedná se o typickou tvůrcovu hrdinku, bytost emocionálně otupělou osamělostí, ponížením a frustrací. Chladně pozorovatelským způsobem natočený snímek ukazuje prostředí anonymních odcizených jedinců, pro něž se bizarní sex stává groteskním způsobem sebevyjádření. Tokyo Decadence tak patří mezi nejsmutnější erotické filmy.
Psala se tehdy šedesátá léta 19. století a šarmantní francouzský bohatý syn starosty Hervé Joncour v podání Michaela Pitta měl všechno, o čem ostatní muži sní. Výnosnou práci, luxusní hřejivý domov a v něm především čarokrásnou milující ženu s tváří Keiry Knightley. A přesto nebyl zcela spokojený. Chyběly mu totiž životní výzvy. I z toho důvodu se nakonec vydal do Japonska, v té době téměř nepřístupného cizincům, aby jednal s tamějšími hedvábnými magnáty o možnostech interkontinentální spolupráce a pokusil se zařídit obchod snů. Nakonec ale v zemi vycházejícího slunce nalezl mnohem víc, přičemž možnost propašovat zapovězené hedvábné červy do Evropy byla tím nejmenším. Japonsko nabídlo svému hostu především lásku dívky, konkubíny, jejímuž půvabu navzdory všem kulturním a společenským překážkám Joncour okamžitě propadl. Tím se ale dostal před nevyhnutelnou volbu.