Nejosobněji laděné dílo Andreje Tarkovského, v němž vzpomíná na své dětství a především na matku jako určující osobu svého života. Fascinující obrazy interiérů venkovské chalupy a moskevského bytu, podbarvené hypnotickými tóny Eduarda Artěmjeva, jsou zdrojem mimořádného duchovního zážitku.

Poté, co šestileté Fridě náhle zemřou rodiče, je nucena odstěhovat se z rušné Barcelony za tetou a strýcem na katalánský venkov, kde čas i způsob života plynou pomaleji. Dívka se s neznámým prostředím, novými členy rodiny i vlastními, dříve nepoznanými pocity vyrovnává po svém, kdy útěk mnohdy působí jako nejjednodušší řešení.

Martin poznal svého adoptivního bratra Dovidla v devíti letech, kdy v Evropě zuřila druhá světová válka. Dovidl, stejně starý polský Žid, který našel útočiště v jeho rodině, byl neuvěřitelně nadaným houslistou. Ve svých jednadvaceti letech měl zažít svůj velký londýnský debut, ale těsně před ním záhadně beze stopy zmizel, což velice zostudilo celou jeho rodinu. Skoro po čtyřiceti letech je Martin svědkem představení mladé houslistky a je překvapen, protože pozná, že tuto partituru ji nemohl naučit nikdo jiný než Dovidl. To ho přiměje vydat se na dalekou cestu, která jej dovede k odhalení šokujícího tajemství…

Čtyři přátelé z mládí se vypraví do své oblíbené chatky v lesích. Bezstarostné časy, které tam kdysi prožívali, jsou dávno pryč, a tak má každý z nich za sebou nějakou tu životní prohru. V této situaci narazí uprostřed pustiny na šíleného plukovníka Abrahama Curtisse a aby problémů nebylo málo, strhne se sněhová bouře. Řádění živlů s sebou přinese mnohem větší nebezpečí. Objeví se totiž cosi, co je schopné ovládat jejich mozky, a tak je čtveřice našich přátel vystavena hrůze, kterou ještě nepoznali. Hrůze, která je poštve jednoho proti druhému…