Příchod důvěrného dopisu přiměje mladou ženu, aby vzala svou matku na dovolenou do malého japonského městečka, kde žije někdo výjimečný.
Katherine Watson v roce 1953 přijíždí na prestižní univerzitu Wellesley, kde získala místo profesorky historie umění. Očekává, že její studentky, které patří k nejlepším vysokoškolačkám v zemi, využijí všech možností, které jim současná poválečná doba nabízí. Krátce po svém příjezdu však Katherine zjistí, že prostředí na prestižní škole je velmi konzervativní. Její kolegyně, profesorka Nancy Abbey, není zdaleka jediná, kdo si stále myslí, že zásnubní prsten je pro mladou ženu mnohem větší životní výhrou než kvalitní vzdělání. Když Katherine začne své studentky povzbuzovat k tomu, aby začaly přemýšlet nezávisle, dostane se do konfliktu s ostatními profesory, některými absolventy a dokonce i jednou ze svých studentek – arogantní Betty Warren...
Píše se listopad 1989 a svět se mění, stejně jako Jarle, který navštěvuje Kongsgård HS ve Stavangeru. Hraje na kytaru/zpívá v místní radikální punkové kapele, má skvělou přítelkyni a toho nejlepšího kamaráda. Ale všechno se změní, když do třídy vstoupí Yngve.
Svobodná profesorka Sal přijede do autoservisu a tam otřese světem mladého opraváře Arnela. Od té doby, co si Sal přišla nechat opravit své auto, Arnelovy zručné ruce jsou zaneprázdněny víc než jen s francouzskými klíči. Je zde však malý problém - Arnel má přítelkyni Jennu...
Student prvního ročníku vysoké školy se na žádost své bývalé přítelkyně vrací na Vánoce do Los Angeles, ale zjistí, že jeho bývalý nejlepší přítel se vymkl kontrole a je závislý na drogách.
Zpočátku romantický příběh o lásce Roba a Betty se postupně stává začátkem konce mužského protagonisty, když ze zaměstnání přinese celou mrtvolu (zatím nosil jen části lidského těla) a společně ji pomilují. Nicméně ani pak není Betty spokojená a svého snoubence opustí… Tento poloamatérský snímek německého režiséra Jörga Buttgereita si získal svou proslulost během let, kdy se obaloval do hávu nepodložených legend. Je skvělým důkazem, jak se může film proslavit jen na základě „orální“ reklamy. Bez jakékoliv kampaně se stal Nekromantik vyhledávaným kouskem pro všechny zvrhlíky i obdivovatele neoficiální kinematografie (to už dnes o Buttgereitovi neplatí, o čemž svědčí i podpora Goethe Institutu).