Scénárista a zároveň i režisér Wiktor Grodecki nám zprostředkovává pohled do života několika velmi mladých, převážně heterosexuálních mužů, kteří se rozhodli vydělávat si na chleba prostitucí a nabízejí své tělo mužům. Grodecki postupně rozkrývá příběhy jednotlivých mladíků a divák se dozvídá, co bylo motivací pro jejich rozhodnutí, jak to v branži chodí a jak rychle člověk ztrácí iluze o lehce nabitých penězích. Ve druhé polovině snímku se režisér věnuje tehdy jednomu z čelních producentů gay pornografických snímků Pavlu Rouskovi, který mu krok za krokem odhaluje nedůstojné, protizákonné a téměř nelidské praktiky a zákonitosti každého takového natáčení. Skoro symbolicky působí závěr filmu, kde Grodecki naznačuje jistou podobnost mezi Rouskovým zaměstnáním přes den a jeho nočním působením za kamerou. Ale to už musí posoudit divák sám a stejně tak i to, jestli po tom všem, co právě shlédl, ještě někdy sáhne po nějaké pornokazetě.

Když patnáctiletému Ezequielovi na měsíc odjedou rodiče, má konečně dost času i prostoru na uspokojení rostoucího sexuálního puzení. Brzy nachází rozptýlení v náruči staršího chlapce Mona, s nímž prožívá osvobozující chvíle tělesné i duševní intimity. Zdánlivě idylické soužití však brzy naruší Monův „strýc“, který v Ezequielovi nevidí jen pohledného mladíka, ale příležitost k výdělku. Eze se tak ocitá v bezvýchodné situaci, v níž musí upozadit city i morálku. Kdo je v tomto příběhu lovcem a kdo obětí?

Val je velmi atraktivní a vzdělaná mladá dáma posedlá sexem. Je schopna milovat se s kýmkoliv, kdykoliv a kdekoliv. Permanentně loví nové muže a každé toto setkání jí přináší uspokojení. Její deník je svědkem všech milostných eskapád se spoustou pikantních detailů. Posedlost se stále zvyšuje a proto se vzdá lukrativního zaměstnání a stane se prostitutkou v luxusním privátním klubu. Postupně ale odhaluje i stinnou stránku tohoto „povolání“: násilí a drogy. Smrt její blízké přítelkyně ji přesvědčí, že je čas postavit se na vlastní nohy...

V Itálii v roce 1958 byly zákonem zakázány všechny "společenské domy, hodinové hotely atp.", tak i nebohé dívky byly propuštěny a skončili na chodníku. Narozdíl od jiných nezaměstnaných však nepřišli o práci, ale o materiální zázemí.